AlenaHanka OHanka SHanka ZJarmilaIntuiceLuckaMilasko Natty RomiRůženka
Jak se máme chovat k přátelům? . Tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.

Vzpomínka na tatínka

2. října 2012 v 19:55 | Holub |  Iva
Podzimní nostalgický čas je jako stvořený pro rozjímání.
Sluneční paprsky nás zahřejí už jen vzácně,rána jsou chladná a mlhavá, stromy v
parcích a zahradách stojí v mlze jako přízraky. Brodíme se zlatou záplavou
spadaného listí a do nosu nám proniká jeho kořeněná vůně.

Já mám toto období spojené se vzpomínkou na tatínka a naše společné
nedělní procházky po Praze.
Je zvláštní,že mi v paměti utkvěly vzpomínky tak obyčejné,
nijak zvlášť významné.
Tehdy jsmě měli s tatínkem k sobě hodně blízko, probudila se ve mě láska k historii,
starým věcem, starým domům, láska na celý život.
Tatínek by Pražák, kluk křtěný Vltavou, protože se narodil V pražském Podolí
a celé dětství a mládí, všechna klukovská dobrodružství prožíval v okolí řeky a
starobylého Vyšehradu.Celý život ta místa miloval a rád se tam vracel.
Psala se 60. léta,když jsme já, maminka a tatínek společně žili na Malé Straně.
Počínaje listopadem, každé nedělní ráno se tatínek oholil, svátečně oblékl,
vzal si tmavě šedý dlouhý kabát,
zvaný hubertus, naleštěné polobotky a nádherný široký klobouk.
Moc mu to slušelo, pro tože můj tatínek byl fešák.
Poté maminka oblékla i mě do příšerného plyšového kabátku, hnědých punčocháčů
hladce obrace, teplých botičeka karkulkovské čepičky, vlastní výroby.
Maminka však byla spokojená, ještě rukavice a mohli jsme vyrazit na naši obvyklou
trasu z Malé Strany pěkně pěšky (tatínek říkal šourem) na Vyšehrad.
První naše kroky vedly na Kampu,
na naše místečko u Sovových mlýnů, kde je krásný výhled na řeku, Karlův most,
a kde nás už čekalo hejno řvoucích racků.
V kapsičce jsem pro ně měla připravenou housku, nebo kousek vánočky od snídaně.
Vylezla jsem na schůdek v kamenné zídce, házela drobky co nejdál a
tatínek mě musel držet za kabátek,abych nežuchla do Vltavy.
Když nám došlo krmení, vydali jsme se přes Kampu, okola starého mlýna
na Čertovce, po nábřeží až k Železničnímu mostu.
Bývala už pěkná zima a v pletených rukavičkách mi mrzly ruce,
když to tatínek zjistil, sundal mi rukavičku,
vzal moji packu do své velké mozolnaté dlaně a ohřál ji v kapse svého hubertusu.
Tatínkovi nikdy nebyla zima, rukavice nenosil a přesto jeho ruce hřály jako kamínka.
Abychom se dostali na Vyšehrad, museli jsme přejít Železniční most.To jsem se trochu bála,
protože když projížděl vlak, celý most se otřásal a hrozivě duněl.
Museli jsme projít kolem staré celnice na Výtoni, posledního zachovaného domu starého Podskalí
a už jsme stoupali k Vyšehradu. Všechno mi tam připadalo úžasné, hradby, Slavín,kde odpočívají naši
největší velikáni, nádherný výhled na Hradčany. Tatínek mě provázel důvěrně známými místy,
musela jsem se podívat,odkud jako kluci skákali z Vyšehradské skály do Vltavy, kam chodil bruslit
k Podolské vodárně, když ještě zamrzala Vltava.
Když bylo Dušiček, nesli jsme s sebou věneček a stavili se na Vyšehradském hřbitově,
kde odpočíval můj dědeček.Nikdy nezapomenu, jaký na mě udělalo dojem, když můj tatínek
u hrobu svého tatínka smekl svůj velký klobouk. Bylo to takové posvátné, stejně,jako když smeknul v kostele.
Procházka byla u konce, byl čas se vrátit domů. Když už mě moc bolely nohy,počkali jsme v Podolí na tramvaj,
nebo jsme se vraceli po nábřeží druhou stranou zpátky .
Krásně unavení jsme vyběhli do čtvrtého patra našeho domu. Maminka na nás čekala ve dveřích, slyšela jak dupeme po schodech.
Bylo poledne, všechny pražské zvony vyzváněly , sluníčko svítilo na svátečně prostřený stůl a maminka nalévala
nádherně vonící, horkou slepičí polévku............
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | 3. října 2012 v 13:49 | Reagovat

Krásné povídání a prima procházka Prahou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama